Představte si, že sedíte v lodi, do které dírou v trupu prudce proudí voda. Všichni na palubě usilovně ždímou hadry, vyhazují vodu kbelíky, hádají se o to, čím lépe utěsnit škvíry, a dokonce zavádějí daně za nadměrné cákání. Málokdo se ale podívá dolů a řekne: „Lidi, my máme prostě moc těžký náklad a příliš mnoho pasažérů na plavidle, které unese jen zlomek z nás.“

Přesně tak dnes vypadá debata o ekologii. Bojujeme s přírodou, vymýšlíme zelené technologie, omezujeme se a zvyšujeme daně, abychom motivovali lidi k ekologickému přístupu. Jenže lidé nemyslí globálně, už vůbec ne ve smyslu nutného snížení porodnosti. Nejsme spojeni s naší Matkou Zemí – jak kdysi vnímavě ukázal Michael Jackson ve své krásné básni Planet Earth a hluboké písni Earth Song. Ignorujeme slona v místnosti: samotnou velikost lidské populace a její nekontrolovaný růst.

Šokující matematika růstu: Když se zblázní čísla

Růst lidské populace v posledních dvou stoletích nemá v historii lidstva obdoby a je ukázkou toho, jak moc dokázaly technologie, věda a medicína změnit náš svět. Pojďme se podívat na čísla, která nejsou jen suchou statistikou, ale obžalobou naší krátkozrakosti:

Zatímco příroda reguluje populace skrze predátory, nemoci a nedostatek potravy, člověk si vytvořil ochrannou bublinu. Naše mozky jsou stále nastavené na přežití v nehostinném prostředí, kde bylo nutné mít co nejvíce potomků. Evoluce však nestíhá reagovat na to, že tento instinkt v 8miliardovém světě naráží na fyzikální limity planety.

Úvaha o duši konzumenta: Proč to všechno děláme?

Když se podíváme na směr, kterým se naši civilizace vydala, musíme si položit několik zásadních, byť nepříjemných řečnických otázek. Proč jsme se vlastně chtěli tak masově rozmnožit? Proč jsme zatoužili všechno neustále zrychlovat, hromadně kupovat a vzápětí vyhazovat?

Hra na obviňování a kolektivní alibismus

Když se podíváme na debatu o stavu planety, připomíná to hru na horký brambor. Nikdo nechce držet odpovědnost, a tak ji zběsile přehazujeme na druhé. Vytvořili jsme si dokonalý systém vzájemného obviňování:

• Geopolitický alibismus: Rozvinutý svět ukazuje prstem na subsaharskou Afriku či Asii a tvrdí, že za všechno může vysoká porodnost tam. Rozvojový Jih zase právem namítá, že Západ planetu historicky zamořil svou nadspotřebou. Obě strany mají pravdu – a obě ji používají jako výmluvu, proč nemusí dělat nic zásadního.
• Malý alibismus jednotlivce: Motorista nadává na obří kontejnerové lodě spalující těžké mazuty a soukromé trysky milionářů: „Proč bych měl šetřit já, když oni znečistí víc za hodinu?“ Ignorujeme fakt, že ty lodě plují proto, abychom si v e-shopech kupovali zbytečnosti.
• Falešný fatalismus: Věty typu „stejně na něco umřít musíme“ nebo „planeta si poradí“ zní jako stoický nadhled, ale je to čistá rezignace. Ano, planeta jako kus skály tu bude dál. Otázka zní, zda u toho chceme vymazat právě tu civilizaci, která umí přemýšlet.