Automobil jako zrcadlo naší civilizace

Málokterý výrobek tak přesně zrcadlí stav naší civilizace jako automobil. Je v něm soustředěna veškerá lidská vynalézavost, ale i veškerá naše zaslepenost. Je to stroj, který nás má osvobodit, a přitom nás uvázal k ropě, k dálnicím, k dluhům a k věčnému obnovování. A právě na něm je nejlépe vidět paradox, o kterém mluvíme: člověk, který se žene za ziskem, vytváří věci, které jsou zdánlivě levné, ale ve skutečnosti drahé – jen ne pro něj, a ne hned.

Zisk jako prostředek, který se stal cílem

Zisk sám o sobě není špatný. Je to palivo, které umožňuje vyrábět, zaměstnávat, investovat, posouvat se dál. Problém nastává ve chvíli, kdy se z prostředku stane cíl sám o sobě – kdy už nejde o to, co zisk umožní, ale o to, aby rostl. Růst se stává fetišem. A jakmile je růst cílem, přestává být důležité, jestli je výrobek opravitelný, jestli vydrží, jestli je recyklovatelný, jestli někomu skutečně slouží.

Baterie BYD, slepená konstrukčním lepidlem do jednoho monolitického bloku, je toho symbolem. Je levná na výrobu, skvěle se prodává, první majitel je spokojený. Ale po osmi letech, když záruka vyprší a selže jediný článek, není co opravit – je nutné vyměnit celek. A ten stojí víc než celé auto. Náklady se nepřesunuly, jen se odložily – na druhého majitele, na recyklační firmu, na společnost, na přírodu. To je ta pravá cena, kterou nikdo nezaplatil při prodeji, a proto o ní nikdo nemluvil.

Evropa: technologie vyměněná za čtvrtletní výsledky

Evropa měla v automobilovém průmyslu desítky let náskok – know-how, značky, inženýry, dodavatelské řetězce. A co udělala? Prodala ho. Ne doslova, ale fakticky. Ve snaze maximalizovat krátkodobé zisky a uspokojit akcionáře přesunula výrobu, vývoj i technologické znalosti do Číny, kde byla levnější práce, benevolentnější regulace a rychlejší tempo. Německé automobilky stavěly továrny v Šanghaji a Shenzhenu, sdílely platformy s čínskými partnery, předávaly software i bateriové technologie.

Výsledek? Čína dnes ovládá výrobu baterií, elektromotorů, řídicí elektroniky i surovinové řetězce. Evropa zůstala s továrnami, které potřebují čínské komponenty, a se značkami, které ztr budoucí hodnotu. Zisk, který evropské firmy v Číně vydělaly, byl reálný – ale byl to výprodej budoucnosti za dividendu dneška. A to je přesně ten mechanismus, o kterém mluvíme: člověk řídící se krátkodobým ziskem nedokáže vidět, že tím podkopává vlastní budoucnost.

Ekologie jako marketing, ne jako cíl

A pak je tu ta nejnepříjemnější otázka: jde „jim" o ekologii, nebo je ekologie jen obal, do kterého se balí prodej?

Je třeba být spravedlivý. Existují lidé – inženýři, vědci, manažeři – kterým skutečně jde o to, aby svět fungoval lépe. Nejsou to cynici. Ale systém, ve kterém pracují, je cynický za ně. Akcionáři nechtějí lepší svět, chtějí růst. Trh neodměňuje udržitelnost, odměňuje objem. A tak se ekologie stává nálepkou, kterou lze přilepit na cokoli – na neopravitelnou baterii, na uhlíkově náročnou těžbu lithia, na výrobek, který se po pár letech stane odpadem.

Elektromobil je prodáván jako řešení klimatické krize. Ale pokud je jeho baterie neopravitelná, těžba lithia devastuje krajinu v Chile a výroba probíhá v uhelných provozech v Číně, pak není řešením – je jen přesunem problému na jiné místo a na jiné lidi. Ekologie se stala dalším trhem. A trh nezná slitování.

They don't care about us

A tady se ozve ta píseň. Michael Jackson ji nazpíval v roce 1995 a jeho hlas v ní není hlasem zpěváka, ale hlasem člověka, kterého systém přehlédl. „They don't care about us." Není to jen refrén. Je to diagnóza.

Když říkáme, že „nás nevidí", neznamená to, že o nás nevědí. Znamená to něco horšího: že jsme jim skutečně ukradnutí. Ne že by nás nenáviděli. Nenávist je stále forma pozornosti. My jsme pro ně neviditelní – neexistujeme v jejich rovnici. Akcionář v New Yorku nevidí horníka v Kongu. Manažer v Mnichově nevidí majitele ojetého BYD, kterému za pět let odejde baterie. Politik v Bruselu nevidí rodinu, která si nemůže dovolit nové auto, a tak si koupí ojetinu, která se po pár letech rozpadne.

Nejsme nepřátelé. Nejsme ani konkurence. Jsme jen čísla, která se nevešla do tabulky. A to je ta pravá nemorálnost: není to zlý úmysl, je to lhostejnost zabudovaná do struktury. Systém je navržen tak, aby externalizoval náklady – přesunul je na ty, kdo nemají hlas. A ti, kdo hlas mají, ho používají jen k tomu, aby se ptali, proč zisk neroste dost rychle.

Jacksonova píseň není nářek. Je to obžaloba. A její síla je v tom, že neprosí o slitování. Konstatuje. Stejně jako my tady neprosíme. Jen pojmenováváme, co vidíme.

O co nám v životě jde?

A dostáváme se k otázce, která je vlastně ta první a nejdůležitější: Proč to všechno? Co z toho? Přináší nám to štěstí?

Paradoxem je, že čím více máme, tím méně jsme spokojeni. Čím rychleji rostou ekonomiky, tím více lidí trpí úzkostí, vyhořením, osaměním. Čím vyspělejší máme technologie, tím křehčí se zdá být smysl. Zisk, který se stal cílem, nepřináší štěstí – přináší jen další touhu. Je to běh na místě, kde se cíl neustále vzdaluje.

Skutečné štěstí – pokud vůbec existuje – nespočívá v objemu, ale v trvání, vztazích, smyslu, klidu. Věci, které nelze koupit, protože nejsou na prodej. A systém, který měří všechno penězi, tyto věci nevidí, neumí je ocenit, a proto je ničí. Rozbije komunitu, protože je neefektivní. Zničí krajinu, protože není produktivní. Vyčerpá člověka, protože odpočinek se nepočítá do HDP.

Co s tím?

Nejsem si jistý, že existuje jednoduchá odpověď. Ale myslím, že prvním krokem je pojmenovat věci pravými jmény. Nepřijímat „ekologii" jako marketing. Nevěřit, že automaticky platí, že nové je lepší. Ptát se, kdo nese náklady, když se něco zdá být levné. A hlavně – nezaměňovat zisk s pokrokem a pokrok se štěstím.

Automobilový průmysl je jen případ. Stejný mechanismus najdeme ve farmacii, v potravinářství, ve financích, v energetice. Všude tam, kde se z prostředku stal cíl, se skutečná cena platí jinde a později – a ti, kdo ji platí, o tom, co se dělo, často ani nevědí.

Možná není nutné věřit, že „oni" nám chtějí ublížit. Stačí pochopit, že nás nevidí. A že dokud budeme čekat, že se nad námi někdo slit - nebo že nás zachrání lepší technologie – budeme jen dalším kolečkem v soukolí, které mele zisk a vyplivuje odpad.